Sebeláska. Téma hodně omílané. Přesto jsem se rozhodla, že o něm chci napsat. V poslední době jsem si prošla několika psychickými stavy, které nebyly zrovna příjemné a vinila jsem věci, skutečnosti, které s tím neměly skoro nic společného. A přestože je to celkem osobní zpověď, věřím, že by to mohlo mnohé/mnohému z vás pomoct.
V první řadě je nutné říct, že jsem se před časem ocitla v situaci, kdy jsem měla pocit, že už mi nic nedělá radost. Měla jsem nějaké zdravotní potíže, k tomu nervy z práce a ještě jsem nasávala depky a špatné nálady mých blízkých jako houba. Každý měl svůj názor, něco mi k tomu řekl, ale to, co probíhalo v tu chvíli uvnitř mě, mělo kořeny někde hlouběji a vlastně jinde než na první pohled působilo. Přestala jsem vtipkovat, přestala jsem se smát, chodit ven, sportovat a pak už se to mlelo jedno s druhým.
Nepřestávejte dělat věci, které máte rádi, kvůli práci
Místo toho, abych si udělala čas na sebe a na věci, které mě baví a na lidi, se kterými chci trávit čas, ponořila jsem se do práce, ve které jsem i přes veškerou snahu ztrácela produktivitu. Neodvedla jsem myšlenky jinam a utápěla se v problémech ve dne v noci. Kvůli vynechanému sportu jsem začala i přibírat a další zdravotní potíže byly na světě. Klouby, hormonální nerovnováha, záda a zase psychika.
Pokud nemáte rádi sami sebe, vysíláte negativní signály
Přestala jsem se o sebe starat, přestala jsem se mít ráda. Nenáviděla jsem se za všechno, co jsem snědla, počítala jsem každou kalorii, pila jsem hodně alkoholu, protože jsem měla pocit, že je mi pak líp. Srovnávala jsem se s každou holkou, kterou jsem potkala. Jestli je hezčí, jestli je hubenější. S nikým jsem o tom nemluvila, dokonce ani s rodinou nebo nejbližšími přáteli, ani s partnerem, protože jsem se styděla. Styděla jsem se za to, jak se sebou zacházím a jak moc se nesnáším.
Odrazit se ode dna
Tohle přiznání je pro mě vlastně hrozně těžké, ale věřím, že nejsem první ani poslední, kdo do téhle fáze někdy dojde. Můj život byl v tu chvíli opravdu jen o tom „přežít den“. Měla jsem pocit, že nic nemám a že se mi nic hezkého nemůže stát. A pak se stalo pár věcí, které mě srazily na dno a ne nadarmo se říká, že ode dna se člověk snadněji odrazí.
Antidepresiva? Psycholog?
V horším případě se zhroutíte a potřebujete antidepresiva, terapii a já jsem o tom docela vážně přemýšlela… A v tom lepším se vzchopíte a řeknete si: Vždyť nemám co ztratit, můžu jen získat. Začala jsem zase pomalu běhat a chodit cvičit a zjistila jsem, že mi to pomáhá utřídit vlastní myšlenky, nabíjí mě to pozitivní energií a pomáhá zrelaxovat. A že tím zabiju každou počínající depku.
Začala jsem psát, protože jsem věděla, že to byl vždy způsob terapie, který mi pomáhal. Zašla jsem si na masáž, začala jsem se zase víc líčit, starat se o sebe, a to, že se mi díky cvičení i formovala postava, byl pro mě v tu chvíli jen bonus. Zdravé jídlo mi taky prospělo, najednou jsem měla tolik energie, že jsem nevěděla co s ní.
Poslouchejte hlavně sebe
Když jdete pro rady za kamarády, vytřiďte rovnou ty, kteří na vás hážou jen negativní věci. Pokud si procházíte podobným obdobím, tohle vám nepomůže. Naopak poslouchejte kamarády, kteří se zajímají o to, jak vám je a poslouchejte i jejich rady. Zeptejte se jich, co si o vás myslí. Přijměte chválu a nesnažte se za každou cenu hledat za komplimentem lež nebo podlézání. Opravdoví kamarádi tohle přeci nedělají. 🙂
Zároveň si uvědomte, že ten nejlepší feedback si dáte vy sami, protože do vaší kůže se nikdo jiný nemůže vžít kompletně. Nikdo nezná okolnosti, podrobnosti a to ať už jde o vás samotné nebo třeba vaše životní situace.
Hledejte chyby a opravte je
Důležitý je, rozklíčovat, co je vlastně špatně a proč se chováte tak, jak se chováte. V momentě, kdy si to uvědomíte si taky musíte přiznat, že jste jediní, kdo s tím může něco udělat. Protože nikdo jiný za vás nezačne jíst zdravě, nezačne se věnovat svým koníčkům, nepozná nové lidi a nepůjde za vás běhat, cvičit, do baru, na festival ani nepojede na výlet. Nenavštíví rodinu a kamarády, které jste dlouho neviděli.
Nepřestávejte být sami sebou
Spoustě z nás se stává, že se necháme strhnout okolím a těmi, se kterými trávíme nejvíce času. A to vede zákonitě k ponorce, naladění se na stejnou vlnu s někým, kdo je na tom třeba stejně nebo ještě hůř než vy a to prostě nemůže dopadnout dobře, i kdybyste se postavili na hlavu.
Nezapomínejte, kdo jste. Nezapomínejte, co máte rádi a co vás baví. Nebuďte jenom doma a starejte se o sebe. Protože i to, že se neupravíte, hodíte na sebe první co najdete, vám může zahýbat se sebevědomím. Tohle se týká asi hlavně nás žen, protože co si budeme povídat, vzhled je pro nás důležitý.
Sebeláska a sebevědomí kráčí ruku v ruce
Mít se rád, je základním kamenem pro to, aby vás mělo rádo i okolí. Protože každý z nás svým postojem něco vysílá a pokud vysíláte to, jak zoufalá a nešťastná osoba jste, tak vás budou ostatní brát. Pokud si nevěříte, nemůžete chtít po okolí, aby vám věřilo a pokud se nemáte rádi, ty sympatie vašich blízkých ochladnou taky. Protože s člověkem, který je v tomhle „stavu“ se prostě vídat nechcete. A to je asi nejdůležitější uvědomění, ke kterému jsem za těch pár týdnu došla.
Mám se ráda
Nebylo to ze dne na den. Trvalo to několik týdnů a stálo mě to hodně přemýšlení a rozebírání sebe sama. Momentálně můžu říct, že beru tuhle část života jako jednu etapu a teď začínám novou. Poučím se z chyb, které jsem dělala a přestanu si nalhávat, že svět je celý proti mně. Proti mně jsem byla totiž jen já.
Teď si plánuj akce s přáteli, když chci, jdu si zasportovat, zahrauju si na ukulele, napíšu povídku. Pořád se mám na co těšit a každý den udělám aspoň jednu věc, která mě baví. Myslím, že můžu po dlouhé době říct, že jsem šťastná.
Pokud jste se třeba v něčem z toho našli a nevíte jak ven, klidně mi napište a osobně můžeme zabrousit více do detailů. Třeba pomůžu někomu dalšímu pochopit to, co jsem pochopila já. Že být trochu sobec, je někdy správný.
Mějte se hezky a mějte se rádi 🙂