Někdy jsou dny, které prostě stojí za to. Takové ty super-debilní-murphyho-dny. Znáte to? To si takhle řeknete: „Mám volno, hodně toho stihnu, zařídím ty věci, co jsem odkládala…“ Jojo. Nezapomínejme, že štěstí nás někdy fakt překvapí, ale svatá pravda je, že štěstí přeje připraveným.
Ráno jsem šla do fitka celkem včas, zezačátku to šlo trochu ztuha, ale pak jsem viděla, jak venku leje a došlo mi, že nemám deštník a ten slabej kardigan a letní šaty mě asi moc neschovají. Tak jsem se hecla a dala jsem si o půl hoďky víc na pásu a měla jsem z toho vlastně super pocit. A přestalo pršet. 😀 Jenže pak jsem se šla protáhnout a do šatny a než jsem se z fitka vykodrcala, tak už samozřejmě zase lilo jak z konve. K tomu foukal neskutečně hnusnej vítr. Studenej. Nepřátelskej… fakt fuj.
Paní z přepážky č. 4
Jelikož jsem potřebovala zařídit nějaký věci, vydala jsem se zmoklá a zmrzlá na ten první nejmenovaný úřad, čti jako ČSSZ. Najít to, mě stálo hodně baterky v telefonu, spoustu husí kůže a další slejvák. Takže jsem si přišla jako něco mezi nacucaným mopem a zmoklým strašákem v poli. Po půlhodinové čekačce mi tam velmi milá paní ( čti nepříjemná nána, co nesnáší svůj život) řekla, že jsem se teda hodně spletla, že to můžu řešit tam a musím do města svého trvalého bydliště.
Už mi byla fakt kosa, měla jsem děsnej hlad, protože najíst jsem se samozřejmě nestihla a už jsem si ani nemohla stěžovat nikomu na messengeru, protože telefon byl cca na 8% baterky a já potřebovala ještě dvakrát použít navigaci. „Ještě, že mám tu powerbanku, krásnou, pusheení… doma, debile.“ V tu chvíli jsem se fakt hodně proklínala.
Vymyslela jsem! Objednám si taxify a nechám se svézt aspoň na jednu adresu. To jsem ale nedomyslela, že než přijede řidič, ta appka mi sežere 4% procenta, že jo…
Ze života taxikáře
No na druhý místo určení jsem se dostala naštěstí živá a bez dalšího zmoknutí, zato jsem jela s pánem, který se velmi rád poslouchal, měl rozhodně ve VŠEM pravdu, nesnášel apple a strašně ho hejtil. Zjistila jsem to v momentě, kdy jsem se ho zeptala, jestli nemá nabíječku. Neměl… „A ani by jí nechtěl! Protože apple je sračka! A ještě k tomu drahá sračka!“
Přikyvovala jsem s myšlenkami na svůj milovaný macbook a iPad, které se v tu chvíli válely v mojí měkké teplné postýlce, kde jsem si v ten moment fakt moc přála být. Usoudila jsem, že se s ním hádat nechci. Taky jsem se dozvěděla, že ajťáci jsou prý nejbohatší a on vydělává ježděním okolo 100 litrů při 6 hodinách práce denně. Těžký život taxikáře, co? 😀
Pán mě vyhodil u pojišťovny, kde jsem byla naštěstí velmi rychle hotová a konečně se dostala do Starbucksu na hooodně pozdní snídani, říkejme tomu raději brunch. To zní cool a navíc je to in a classy a tak…
A jdeme do finále
Nakonec s posledníma 2% procenty baterky zůstal Žižkov, kam jsem si jela vyzvednout make-upy na doplnění mého vizážistického arzenálu. To místo bylo ale děsně zašitý a bez navigace jsem neměla šanci. Takže jsem si rychle zkusila zapamatovat trasu a doufala, že trefím. Cestou ale začalo zase děsně chcát, ne nedá se to říct slušně, fakt chcalo. Proudy vody, vítr jak blázen. Super. Našla jsem to, vyzvedla to a hned po přečtení čísla objednávky telefon umřel.
Vylezla jsem z obchodu a došlo mi, že jsem někde uprostřed Žižkova, nemám tušení kudy jsem přišla, ani kam jdu a kde je jakákoliv zastávka. Nikde nikdo, chcanec. Bez powerbanky a bez orientačního smyslu jsem se vydala hledat MHD a teprve v tu chvíli mi došlo, že mě děsně bolí nohy z podpatků, na kterých celej den někde běhám.
Dostala jsem se domů, to vám asi došlo. Ta perla přišla, když jsem zavolala na ústeckou správu sociálního zabezpečení, kde mi paní řekla, že to se mnou tamta neochotná paní z přepážky 4 mohla klidně vyřídit a jen jim o tom poslat info a bylo by vyřešeno.
Tak jsem si teda aspoň po dlouhý době napsala dopis no… A byla na poště… Kde bylo hodně lidí… Protivnejch. Ale už to mám za sebou! 😀 A budou další takový dny, že jo. To známe. Naštěstí ta vepřová panenka na žampionech mi večer fakt hodně vyrovnala to trápení přes den.
Důležitý je říct si, že nás tyhle věci prostě utužej. Naučej, že ani bez mobilu, bez deštníku, bez pořádnýho oblečení, na podpatkách a bez orientačního smyslu nejsme uplně neschopní. A pak si dáte večer v restauraci skvělý jídlo a jdete do kina na úžasnej film a večer usntete s pocitem, že všechno se děje pro něco a zejtra se třeba zase přihodí něco jinýho.
Jaký den blbec jste zažili naposledy vy? 🙂