Napadá vás někdy, kolik známých vět, které roboticky opakujeme nebo je slyšíme, skrývá ve skutečnosti opravdu cennou radu do života? Já se nad tím poslední dobou párkrát zastavila a zase se mi ukázalo, že dokud nějaké sdělení opravdu neprožiješ a nepochopíš, je těžké mu skutečně rozumět. A ten čas zkrátka přijde u každého jindy.
Když nejde o život, tak jde o hovno
Kdo tohle nikdy neslyšel, jakoby nebyl. 😀 Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že se to neříká jen tak. Žádná situace není tak hrozná, aby se nedala vyřešit, pokud proti nám nestojí zákeřná nemoc nebo život ohrožující nebezpečí. Zdraví je něco, čeho si s věkem přirozeně vážíme víc.
Když nemáš nic hezkýho, co bys řekl, neříkej nic
Pod tohle bych se podepsala stokrát a hlavně bych to napsala na čelo všem chytrákům, co komentují na sociálních sítích. Dalo by se k tomu krásně přidat ještě: Zameť si nejdřív před svým prahem, Nekopej do toho, kdo už leží nebo Sáhni si do svého svědomí. Ultimátní návod, jak nebýt idiot bohužel nemám, ale můžeme se o to minimálně snažit. Ve zkratce bych tím chtěla říct, že slušnost, vzájemná úcta a respekt je stále velké téma a na sociálních sítích bohužel obří téma.
Stejně to vidíš jenom ty
Tohle znají převážně holky. Vzpomínám si, o kolik víc blbostí jsem dřív řešila. Co byly moje priority a ve výsledku si toho nikdo nevšiml, jen jsem třeba byla zbytečně celý den nervózní, že jsem si blbě přeležela vlasy a nejde s tím nic udělat, nepovedly se mi stíny, obočí, že si ten den přijdu nafouklá a každý to určitě uvidí… neuvidí. 😀 Když nechceš, aby si toho nikdo všiml, neupozorňuj na to, nekomentuj to a jsi safe. To zjistíš rychle, když se staneš mámou. 😀
Každý den není posvícení
Už tu pár let jsem na tom světě. 😀 A jedno z mouder, které jsem pobrala je, že život dlouho nezůstává v jednom bodě. Chvíli slavíš úspěch, chvíli hasíš průsery, chvilku řešíš zdraví a pak si zase nemůžeš na nic stěžovat. Útěcha i strast této věci je, že žádné období netrvá moc dlouho a když je dlouho zataženo, dřív nebo později se zase rozjasní. Ber to jako fakt a bude ti líp.
Dvakrát měř, jednou rež… nebo reš?
Ať už chceš řezat nebo řešit, určitě si to pořádně promysli, protože jsou věci, které nejdou vzít zpět. Věci které řekneme a ublíží, věci které vyhrkneme a zabolí, věci, které z nás vyletí, ale za minutu bychom je rádi vzali zpět. Nejde to. Proto se v afektu, vzteku nebo spěchu nejprve pořádně nadechni a zkus si promyslet, jak to, co chceš říct zapůsobí na toho druhého a jak to ovlivní celou situaci. Chce to praxi, ale stojí to za to. Sem by se dalo připojit také Pozdě bycha honit, Pozdě brečet nad rozlitým mlíkem a možná ještě něco. 😀 Poradíte?
Není všechno zlato, co se třpytí
Navrch huj, uvnitř fuj. Tohle je v mých očích další téma dnešních sociálních sítí.
Hlavně vypadat nablýskaně, šťastně, bohatě a úspěšně. I přes to, že tomu tak není. Hlavně vypadat štíhle, fit, vyrovnaně, vybalancovaně, i když jsme úplný mess. Proč? Protože společnost to očekává, protože společnosti se to tak líbí.
Ono to tak bylo vždycky, ale sociální sítě ten tlak dokáží znásobit a dostat se i k těm lidem, které by to v reálném životě nemuselo ovlivnit. Proto je to v dnešní době o trochu těžší. Důležité je to vědět.
Že za každou influencerkou s plochým bříškem se může skrývat úplně něco jiného než to, co prezentuje. Poruchy příjmu potravy, nezdravý životní styl, nemoc, psychické problémy. Úsměv na fotce nutně neznamená spokojeného člověka. Až nám tohle skutečně dojde, bude nám všem líp.
Ranní ptáče dál doskáče
Moje maximálně neoblíbená věta. 😀 Nenávidím vstávání, ale už 3 roky jsem nucena vstávat mezi 3:30 a 5:30. Ano, čteš dobře. Náš syn nepatří k těm, kterým chutná spánek. 😀 Zhruba 2 týdny slavíme, že se přestal budit několikrát za noc, ale to se může rychle změnit, protože nic netrvá věčně, že jo.
Pravdou ale je, že ve dny, kdy jdu do práce a předtím do fitka na 7 ranní, mám pak celý den víc energie, lepší náladu a jsem celkově efektivnější. Není to náhoda a přestože ráno bych dala cokoliv za dalších 10 minut spánku, dobře vím, že když vstanu dřív, bude mi líp.
PS.: O tomhle by se mi psalo trochu líp, kdybych za sebou neměla několik let spánkový deprivace. 😀
To je furt něco
Jo, jo je. K tomu nemám co říct. 😀
Podle sebe soudím tebe
Zamysleli jste se někdy nad tímhle pořekadlem? Ono to totiž vlastně moc jinak nejde. Protože pokud někoho soudím, vždycky to musím dělat podle sebe, protože nic jiného než sebe opravdu neznám. Proto to nikdy není správně, protože každý jsme unikátní a každá situace, ve které jsme, je unikátní. Proto už říkám: Nesoudím. Můžu mít názor, ale pokud tomu druhému nic nedá a nepřinese, je zbytečné mu ho podsouvat.
Každý svého štěstí strůjcem
Tohle je obrovská pravda. Ano, mohou ti přijít do cesty okolnosti, které neovlivníš. Ale těch, které ovlivnit dokážeš, je poměrně víc. A když můžeš, tak to udělej. Jdi štěstí naproti, ono si pro tebe nepřijde samo, ty ho musíš aktivně podporovat ve svojí hlavě, protože dokud tam pojedou ty větičky typu: Já mám hroznou smůlu, já prostě nemám štěstí, na tohle mám pech… Tak to tak bude. Je to zaklínadlo, přísahám. 🙂 Proto se furt omílá dokola ten návod: Řekni si, za co jsi vděčný.
Jednou budeš vzpomínat, jak…
… krásně si vypadala, jak si byla štíhlá, jak si byla silná. Jak bylo tvoje dítě maličké, jak si ještě mohla pracovat, jak jsi ještě mohla běhat, skákat, jíst nezdravá jídla…
Pointa?
Žij každý den, jako by byl poslední
Dramatický? Možná, ale je to tak. Až budeme starý a nemocný a naše děti budou dospělé a budou mít vlastní zájmy a rodiny, všechno, co máme dnes, nám bude chybět! Budeme na to vzpomínat. Tak se snažme, abychom měli na co. Abychom nemuseli litovat, že jsme s dětmi strávili málo času, že jsme neběhali a necvičili, když nám to tělo ještě dovolilo. Že jsme si neužili výlet, akci, víkend kvůli nějaké hlouposti, na které ve výsledku vůbec nezáleží.
Nedělej ostatním to, co nechceš, aby dělali tobě
Tohle bohužel spoustu lidí rodiče nenaučili. Nebo to už zapomněli. Někdy mám pocit, že tyhle úplné základy lidského vychování, věci, které učím svého tříletého syna, neumí mnozí ve 30 letech, ba někteří dokonce v 60. Nebuďte ti, kteří řeknou, že ale přece všichni si hledí svého, že všichni jsou takoví. Nejsou. Kdyby byli, mohli bychom se vrátit na stromy.
Co tím vším chci vlastně říct? Všechno a nic. Myslím, že si z toho každý vezme to své. To, k čemu už dospěl a s čím se ztotožňuje. Ačkoliv to někomu přijde zřejmé a úplně jasné, veřte, že jsou lidi, kterým tyhle věty v uších sice zní, ale zatím nedokážou pojmout jejich skutečný obsah. 🙂
A co vy? Které věty jste slýchaly jako děti a teď je sami hojně používáte?