Napadlo vás někdy, jak moc se my lidi vzájemně zbytečně strašíme a stresujeme? Všimli jste si, jak často někdo přijde s nějakou „skvělou“ zprávou o tom, že se někde stala katastrofa. Jak se v tom lidi babrají a přestože se jich to vůbec netýká, musí vám to sdělit? Abyste z toho jakože taky byli v šoku… abyste se taky báli? Abyste byli taky smutní… nebo? Nebo tomu nerozumím. 😀
Jak jste už asi pochopili dnešní článek bude zase něco trošku k zamyšlení. Tuhle věc už vnímám dlouho, ale co jsem otěhotněla, slyším větu začínající „Počkej, až…“ velice často. Na můj vkus až moc. 😀 Celé to souvisí právě s tím, co jsem psala v úvodu. My lidi máme celkem děsivou vlastnost, že rádi a často děsíme ostatní, aniž bychom si to tak úplně uvědomovali. Dělá to přece každý, nebo ne?
Takhle to budeš určitě mít taky
Myslím, že mnozí z nás by si to měli radši dvakrát rozmyslet, než otevřou pusu, nebo něco napíšou. Nikdy totiž nevíme, v jaké situaci se daný člověk nachází a taková rádoby neškodná věta, kterou jen tak dodáme, se může stát pomyslnou pěsťovkou do břicha.
Spousta lidí automaticky počítá s tím, že musíte všechno cítit, vnímat a na vše reagovat stejně, jako oni.
Vezměme si třeba začátek těhotenství. Někdo se zeptá, jak vám je, tak řeknete, že máte nevolnosti a závratě. Zkušená maminka odpoví, že to si taky pamatuje, že to bylo děsný, ale pak to přešlo. Všechno jsou to jen období… Jo, tohle by bylo naprosto super. Oceňuju, když mi někdo řekne svou zkušenost, že to taky prožil, že je to normální a že to přejde. Jenže ne každý tady skončí. 😀
„Jojo, to jsem taky měla, to je jenom období. To počkej, bude hůř, to ti pak otečou nohy, budeš mít větší to břicho, bude se ti blbě spát a chodit, zvedne se ti tlak a hrozně přibereš…“ Tak a teď si řekněte, kolikrát jste podobnou reakci zažili, nebo ji sami měli? 😀 Ráda bych hodila vsuvku, že tu nechci nikoho soudit, věřím, že jsem podobnou věc taky někdy řekla nebo udělala, ale od doby, co jsem otěhotněla se fakt soustředím na to, co komu odpovím. Obzvlášť čerstvým maminkám.
Představte si tu vystresovanou matku, která má první týdny, nebo dokonce první dny, doma malinkýho človíčka, který je na ní zavislý a něco ho trápí. Ona je z toho na nervy, nešťastná, že miminku nelze nijak pomoct a člověk místo toho, aby řekl: „Jo, to známe, trvalo to takhle a takhle, ale když jsme udělali tohle a tohle, tak se to zlepšilo. Neboj, to bude dobrý…“ Ano, někdo to tak udělá. Ale někdo řekne: „Jo, to známe, trvalo to takhle a takhle, ale to nic neni, to počkej až mu začnou růst zuby…“
- „a počkej až mu porostou stoličky
- to počkej až poleze
- to počkej až začne chodit
- až bude poprvý nemocný
- až ti sní tablety do myčky a vypije vodu kočce a já nevím co ještě
To bude teprve hrozný, to se připrav, to se těš!“
Snažme se vžít do situace
Já jsem se třeba opravdu těšila, až se začne lézt, až začneme s příkrmy. Těším se na každý nový pokrok a nikdy jsem nechápala tohle strašení. Jasně, že se bojím, že bude nemocný, jasně, že nechci, aby ho bolela celá pusa z růstu zoubků a tišili jsme dlouhé týdny doprovázející horečky. Ale nepotřebovala jsem přeci slyšet dopředu, jak hrozný to bude a jak bych se toho měla bát. Kdyby mi ti zkušení rádci raději dali dopředu nějaké tipy a uklidnili mě, že to nebude trvat dlouho, určitě bych byla z celé situace mnohem míň ve stresu.
Věřte mi, že nikdy nikomu nepomůžete tím, že mu řeknete, že bude hůř.
Uvádím zrovna tyhle příklady, protože je mám čerstvě v paměti, ale dá se to aplikovat na všechno a na všechny. Zkusme se zamyslet, v jaké situaci se daný člověk nachází. Pokud se do něj neumíme vžít, zeptejme se ho, jak se cítí a co by mu pomohlo. Pokud máme stejnou zkušenost, zkusme z ní vytáhnout to, co pomohlo danou situaci zlepšit nebo vyřešit nám a předat tohle. Ale věřte mi, že nikdy nikomu nepomůžete tím, že mu řeknete, že bude hůř.
Když to čteme, přijde nám to jasný a samozřejmý, ale někdy si to prostě potřebujeme připomenout. Díky za každou situaci, kdy si rozmyslíte dodat tu zákeřnou větu: To počkej, až!