Když jsem si dala do insta stories žádanku na rentgen s popisem, že mě sejmul v lese kanec, hodně lidí si myslelo, že si dělám srandu nebo je to apríl. Bohužel… Teď píšu post s límcem a hrudním pásem, bolavá a ještě pořád trochu vyděšená. Tak takhle to bylo…
Běhání v lese
Kdo mě trochu zná, tak ví, že běhání a procházky se psem v lese jsou u babičky mým pravidelným relaxem a čas v přírodě si vždycky maximálně užívám. Miluju lesy, tu vůni smůly, jehličí, cvrdlikání opeřenců, to, jak křupou větvičky pod nohama. Jsem městská holka, ale únik do přírody k mému lifestylu prostě patří.
Včera jsem se vydala jako vždycky s babči fenkou Besinkou po cestě do lesa. Běhám tudy už několik let, taková oblíbená trasa. Nebyly jsme vůbec daleko, asi ani ne kilák, žádnej hlubokej les. Pár desítek metrů od nás byla louka.
1:0 pro divočáka
Běžim si, hudbu v uších a najednou vidím Besinu, jak proběhne šíleným tempem a za ní hrozně rychle něco obrovskýho. Polil mě studený pot a chvilku mi trvalo než můj mozek zpracoval, co vidí. Divočák jak almara, byl mi zhruba do pasu, kly jak z reklamy na kofolu. Zatím mě neviděl, stromy okolo mě nebyly rozhodně vhodný na lezení. Ani větvička… co teď?
Zkusila jsem se zoufale schovat za strom, jako že si mě nevšimne nebo půjde někam do prdele, ale bohužel do prdele nešel. Rozběhl se přímo proti mně. Oběhla jsem ten strom a jakoby ho nadběhla, abych se mu vyhnula, ale byl strašně rychlej a otočil to na mě. Věděla jsem, že mě nesmí trefit tím čumákem a na poslední chvíli se mu vyhnula. Bohužel byl jak velkej, tak i dost širokej a vrazil mi bokem do boku.
Byla to teda solidní pecka, od který mi zůstalo krásný jelito. Odlítla jsem a skutálela se kus z kopce. Jak jsem padala, měla jsem pocit, že to trvá snad věčnost a hlavou mi letělo: „Co teď? Nemůžu zůstat ležet, to mě udupe. Musim běžet.“ No a to jsem taky udělala.
Běh o život
Využila jsem pármetrový náskok, aniž bych se dívala za sebe, zvedla jsem se nejrychleji jak jsem dokázala a rozběhla jsem se tak, jak jsem v životě neběžela. Poprvé a doufám, že naposledy jsem si vyzkoušela, co to je běžet o život. Tak dlouhý kroky – skoky jsem nikdy nedělala, ani Bolt by mě nedohnal. No… možná dohnal, ale tenhle kanec to vzdal. Nevím, jak dlouho to trvalo než jsem přestala slyšet funění a dusot za sebou.
Neohlížela jsem se, Besina běžela celou dobu přede mnou chápajíce vážnost sitace, nezpomalovala jsem a až když mě bolely plíce tak, že jsem se nemohla nadechnout, tak jsem to riskla a ohlídla se. Neviděla jsem ho. Rozbrečela jsem se.
Najednou mi začalo docházet, že jsem měla sakra kliku a taky mi došlo, že mám po rukou i nohou krvavý šrámy od klacků a kamenů, jak jsem padala. Byla jsem v šoku, takže mě zatím nic nebolelo. Došla jsem teda otřesená a roztřesená do baráku.
S babičkou jsme zavolaly myslivci a vše mu řekly. Nechci si ani představovat, co by bylo, kdybych se nemohla zvednout, nebo kdybych nebyla tak rychlá.
Polámaná, ale živá
Přes noc se mi bolest dostavila a dnes už jsem se rentgenu nevyhla. Nalomené žebro a podvrtnutá páteř, pár modřin a škrábanců je ale nakonec fakt nic oproti tomu, jak to mohlo dopadnout. Jo, jsem nešťastná, že mám být měsíc v klidu a že budu muset zase honit formu, ale jsem šťastná, že to dopadlo takhle.
Ještě jednou díky moc všem za milé zprávy a ne, stále to není apríl. 😀
P.S.: Besinka je v pohodě, je to rychlík.