Ahoj drahý čtenáři. Ty, který čteš můj první článek od roku 2020. Fuj já jsem ale ostuda. Jenže tak to v životě je. Občas máte prostě jiné priority a i když vás něco opravdu naplňuje a baví, může to na chvíli nahradit něco jiného, než se k tomu zase s radostí a chutí vrátíte. A tak se k vám vracím s updatem, ve kterém najdete střípky a aktuality z mého života, možná se pobavíte a možná v tom najdete i nějaký to moudro. Tak hurá na tu blonďatou slátaninu. 🙂
Osobní rozvoj se mi vyplatil
Během doby, kdy jsem tu s vámi nebyla, se můj život otočil o 360°. Ukončila jsem vztah, ve kterém už jsme delší dobu oba věděli, že spolu nezestárneme. Ten vztah mě stál spoustu energie a stále jsem měla pocit, že se o něj musím starat a snažit se a ono to bude dobré, ale neměla jsem tušení, že když jste v „tom správném“ vztahu, nemusíte se snažit. Jde to totiž samo a přirozeně.
S tím ale hodně souvisel i fakt, že jsem během tohoto předchozího vztahu začala pracovat na sobě, na svých myšlenkách a toxických vzorcích, které jsem po cestě životem nasbírala. Začala jsem se učit zdravé sebelásce nebo říkat věci tak, jak skutečně jsou, a to především sama sobě.
Seberozvoj mě opravdu baví hlavně proto, že ten progres je cítit na vaší celkové pohodě a na tom, jak věci přijímáte a zpracováváte. Takže když jsem vstupovala do nynějšího vztahu, byla jsem mentálně úplně jinde než u vztahu předchozího. A právě to nejspíš hodně přispělo k tomu, jak moc šťastná teď jsem.
Samozřejmě v tom je schovaných několik faktorů celého vztahu od větší emoční kompatibility, přes nějakou „dospělost“, životní priority a potřeby a tak dále. Každopádně pokud se sami v sobě lépe vyznáte a dokážete být šťastní i jen sami se sebou, je mnohem pravděpodobnější, že budete šťastnější i ve vztazích.
A přestože z vlastní zkušenosti dobře vím, že když si na něco přijdete sami, teprve tehdy tomu uvěříte, v souhrnu mám pro vás tahle ověřená fakta, naložte s nima podle svého.
- Věta „všude je něco“ není pravda
- Pokud si říkáte „on/ona se ještě změní/dospěje“, není to člověk pro vás
- Pokud se cítíte v neustálém napětí a máte pocit, že musíte protějšku dokazovat, že vy za to stojíte, jděte dál
- Pokud někoho opravdu milujete a ta láska je vzájemná, ucítíte jistotu a duševní klid, a to je opravdu k nezaplacení
- Takový to „až to přijde, tak to poznáš“ je pravda
Přestali jste během covidu cvičit? Guilty as F*ck
Někdo si může už přijít jako věčný quitter, ale je celkem přirozené, že spousta lidí v době covidové omezila fyzickou aktivitu. Můžeme to připsat mnoha věcem od zavřených sportovišť, přes strach z nákazy, frustrace z celé situace nebo jste se na to prostě necítili. A to je úplně ok.
Někdo naopak rozjel pohyb na plné obrátky, každý tuhle podivnou situaci prožil individuálně, ale je jisté, že to na nás všech zanechalo nějaké následky. Život není stejný, jaký byl a tak to prostě je. Možná je to v nějakých ohledech i dobře a jsou věci, kterých si teď budeme víc vážit. Podle mě je důležité si z toho odnést to podstatné. A to je zkrátka pro každého něco trochu jiného. 🙂
Každopádně mám za sebou tři týdny cvičení a cítím se konečně trochu lépe a hlavně se nepotýkám s tou provinilostí, kterou jsem cítila každý „proválený“ den.
Mojí motivací nebylo to, že můj kluk vypadá jako socha boha lásky vytesaná za účelem nažhavit všechny vaječníky v dohledné vzdálenosti. Nebylo to ani to, že jsem přibrala a nevešla se do oblíbených věcí, dokonce ani to, že moje chytrá váha mi poprvé v životě ukázala jedno žluté číslo, což znamená, že jsem na hraně. Byl to ten pocit, že teď je ten pravý čas, že teď už mám zase energii a chuť pečovat o svoje tělo tak, jak si zaslouží.
Hubnutí není ta správná motivace
Pokaždé ve svém životě, když jsem se přistihla, že nejsem spokojená se svojí fyzickou aktivitou, moje první myšlenky šly cestou: Musím zhubnout. No jasně, aby ne. Podívejte se na sociální sítě, na média… Na to, v jakém světě jsme vyrostli. Porovnávání, povrchnost, kritizování, odsuzování… Ale to je celý tak strašně špatně.
Cítit se ve svém těle dobře, zdravě a spokojeně. To je správná motivace.
A přesně s tímto mindsetem jsem do toho tentokrát šla. Před covidem jsem byla fakt spokojená s tím, jak jsem vypadala, cítila jsem se zdravá, plná energie, atraktivní a ve své kůži. Troufám si říct, že to nebylo kvůli číslu, které jsem viděla na váze, ale kvůli tomu, že jsem se pravidelně hýbala, chodila hodně pěšky a starala se o svoje tělo i mysl.
A tam se chci dostat zase, protože tentokrát mám něco, co jsem předtím neměla, a to je naprostý komfort ve vztahu. Pocit, že je všechno přesně tak, jak má být.
Grotesky ze života blondýny again and again
Pojďme to ale trošku odlehčit historkou z jednoho z tréninků. Přestože jsem teď „šíleně uvědomělá“, pořád jsem totiž stejný střevo. 😀 Moc jsem si oblíbila takový ty posilovací eskalátory ve fitku. Znáte to ne? Běžecký pás, ale jdeš po schodech. Je to moc fajn, dokud se nepřeceníš a nechceš je brát po dvou a nepřidáš si rychlost, i přesto, že máš fyzičku po roce v hajzlu.
Tak si řikám, jo, ještě dva rychlostní stupně. Týpek vedle mě v naprostý pohodě si to jede na devítku. „To taky dám, nejsem žádná sračka.“ Chvilka nepozornosti a zakopla jsem a s hlasitým zachrastěním se sesypala pod schody. Půlka fitka na mě upřela zrak, jak se zvedám ze země. Bylo by moc super, kdyby to tím skončilo, ale bohužel jsem se ten samý den vysekala i na eskalátorech v metru. A to už je podle mě jistá forma umění.
Co z toho plyne? Nic zásadního, jen to, že evidentně neumím chodit po schodech. 😀
Tak zůstaňte nad věcí a dávejte pozor na schodech, někdy útočej. 🙂 Těším se na vás u dalšího článku, který bude brzy! ( a pravděpodobně bude přínosnější než tenhle zoufalý výkřik do ticha, které trvalo přes rok, pardon). Dejte mi vědět v komentářích, jak jste na tom se schodama, jsem upřímně zvědavá. 😀