Přemýšlela jsem, čím tuhle zbytečně dlouhou pauzu od psaní ukončit. Pojďme si popsat změny, které jsou zřejmě nevratné. 😀 Dáme si další životní update, který bude tentokrát hlavně pro mámy, ale taky táty a pro ty, kteří se do těchto rolí chystají. Pro někoho vtipný, pro někoho reálný a pro někoho to prostě není. Napište mi, jak to máte vy. Našli jste se v tom?
Copak neseš v košíčku, holčičko?
Námět na tenhle článek mě napadl, když jsem se chystala s Tobym ven. Kdyby se mě před porodem zlý vlk zeptal, co to nesu s sebou, vytáhla bych zmuchlaný účtenky, slevový kartičky do vinotéky, minimálně jednu rtěnku, sluchátka… Teď vyrážím ven s lahvičkou s mlíkem, dudlíkem a kapesníkama v jedný kapse. Vlhčenýma ubrouskama, ovocnou kapsičkou, minimálně jednim kousátkem, klíčema a telefonem v druhý kapse. Kabelka by mi překážela a pokud nemám kočár, je tohle kompletní výbava.
Když jsem takhle jednou vyrazila ven s kapsama tak těžkýma a nacpanýma, že bych při otočce sejmula cyklistu z kola bez větší námahy, napadlo mě, jak moc je vlastně všechno jinak. Jak jdou tehdejší priority stranou. Jak se všechno změní.
Strach ze změny
Hodně dlouhou část svého života jsem si nebyla jistá, jestli vůbec budu mít děti. Jedním z těch důvodů, které jsem měla v hlavě na seznamu Proti, bylo to, že se nechci jako člověk/osobnost změnit.
Měla jsem hrozný strach z toho, že ty důležité věci už pro mě nebudou důležité, že budu hodně na měkko, budu chodit v teplákách, bude mi úplně jedno jak vypadám a můj život se od základů změní.
A víte co? Skoro všechno z toho se stalo. 😀 Od doby, co jsem máma, prožívám každou smrt kreslenýho králíčka mnohem drastičtěji než dřív. Obecně strach z toho, že se někomu blízkému něco stane vzrostl tak o 200 %. Protože najednou tu máš človíčka, za jehož život a přežití jsi zodpovědná. Protože víš, že tu pro něj musíš být, ať se děje cokoliv. Tak nějak víc si uvědomuješ tu křehkost bytí.
To ale zároveň vytváří obrovský tlak na psychiku. Stejně jako spousta dalších věcí, které najednou musíš řešit, ať už chceš nebo ne a pak jdou prostě blbosti bokem. 😀 Ve finále uzavíráš téma tím, že jsi stejně předtím zbytečně řešil kraviny a vlastně ti ta změna nevadí.
No a k těm prioritám… Pojďme si to ukázat na krátkém příkladu.
Proces vynesení koše
Před dítětem: Vezmu koš, boty, bundu a jdu
S dítětem: Vezmu dítě, oblíknu dítě, nacpu dítě do nosítka, oblíknu bundu, dám dítěti dudlík, dítě dudlík vyplivne, seberu dudlík, umeju dudlík, hodím dudlík do kapsy, dítě chce dudlík, dám dudlík dítěti, vezmu koš, boty, dítě nechce být v nosítku, řve, sahá po koši, vyplivne dudlík, dere se z nosítka. Dám koš za dveře, seberu dudlík, vyndám dítě z nosítka… Vydejchám to, koš vynese táta.
Chápeme se? 😀
Řekněme, že se priority přesunou prostě jen na jednu. Všechno, co tě zajímá je, aby dítě bylo spokojený. Protože, když není, tvoje nervy dostanou sadu a nejspíš za celý den vůbec nic neuděláš. 😀 Proto matky vyvíjejí takový tlak na to, aby dítě spalo, aby se včas najedlo, aby mělo režim. To jsem třeba nikdy nechápala a koukala na to trochu jako na zbytečný hrocení.
Jenže jsou děti, který jsou prostě pohodáři a život s nima je super pohoda flow, usnou sami, jedno kdy, jedno jak, spěj celou noc, normálně se najedí atp. A pak jsou trochu komplikovanější a hodně živé děti, které rády projevují nesouhlas s ne jednou situací 😀 Moudří už vědí, že to naše je jedním z nich.
Režim miminka
Obecně nesnáším tenhle pojem. Sama jsem hodně volnomyšlenkářská, spontánní a nemám úplně ráda příliš mnoho pravidel. Myslím, že pravidla jsou důležitá, ale v životě je důležitá i ta volnost, která s sebou nese kreativitu, fantazii, vynalézavost. U miminek je mi tahle životní filozofie platná jako exotická opice českýmu farmáři.
Jednou jsme si s mužem řekli, že necháme malého dýl vzhůru, že bude unavenej… Rodiče se smějou… Nesmějte se, beztak jste to taky zkusili! 😀 No celou noc nespal, že jo. Co půl hodiny vzhůru a my vyloženě „nadšený“ jak úžasně jsme to vymysleli. Té noci, nebo spíše toho rána, nám došlo, že režim bude muset být nedílnou součástí našich životů minimálně do té doby, než se bude s Tobym dát mluvit. Což zatím s repertoárem BE! BÁ! GRRR! MÁMA! HAM a PAPAT asi nepůjde.
S režimem nastává jeden zásadní problém. Je často narušen a mnohdy s tím nic neuděláte.
Režim je fajn věc, ale i když se ho vy snažíte všemožně dodržet, často se stane, že vám do toho hodí vidle někdo jinej. Například rekonstrukce chodby ve 12patrovém paneláku, která trvá věky a vrtat začínají přesně v dobu, kdy vaše dítko potřebujete uspat. Můžete ho vzít ven, ale ne když je nemocný, nebo vy, nebo oba. A tak podobně no.
Uklizeno, neuklizeno. Uvařeno, neuvařeno
Na co si člověk musí zvyknout je fakt, že nelze začít a dokončit jakoukoliv činnost bez pauzy. Třeba tenhle článek už píšu několik týdnů. Před čímž jsem psala jinej, ale ten už je tak strašně neaktuální, že ho nikdy nevydám. Vždycky napíšu pár řádků a Toby něco potřebuje (podat dudlík, přebalit, napít, křupku, jenom mámu nebo třeba podat ruku, protože bez ní se bojí posadit).
Což s sebou nese taky finální výsledky oněch činností, že ano. Předem se omlouvám, za věty co nedávají úplný smysl nebo za náhlé změny nálad článku. Snad nikdy jsem tak často nespálila nebo nevysušila jídlo, poprvé v životě jsem neměla sílu pověsit večer prádlo, když jsem na to konečně měla čas a musela ho vyprat druhý den znovu. Když si Toby začínal hrát a začínal lézt, pořád jsem mezitím uklízela, aby se všude neválely hračky.
Po několika měsících už to dělám jen večer, když jde Toby spát nebo když má přijít návštěva. Dost tomu přispívá, že jsme z obýváku udělali dočasně dětský pokojíček a že neustále luxuju a utírám prach, jelikož náš malý gurmán chce vše ochutnat. Největší chuť má na kočičí záchod, odpadkový koš, špinavý boty a další podobný super mňamky.
Před miminkem byl konferenční stolek vždycky utřený, se svíčkou a kapesníkama. Pěkně vše na svém místě pro mé spokojené OCD, které teď pláče nad směsí lahviček, křupek ve všech skupenstvích, mastiček a kapek na všelicos. No a taky taková ta klasika, něco rozděláš, dítě začne brečet ve vedlejší místnosti a musíš běžet. Ve většině případů zapomeneš, co si chtěla. No a zprávy taky píšu tak na desetkrát a často o den dva později.
Nehrajme si na dokonalost
Tak jsme si postěžovali, že jo. 😀 Kolikrát jste se v předchozích řádcích našli? Ale pojďme si narovinu říct, že jsou to všechno prkotiny a je to všechno dočasný. A o to víc si musíme vážit těch chvil, dokud jsou takhle prťaví a legrační a tak moc nás potřebují. Proto si nesnažím hrát na dokonalost. Make-up vytáhnu příležitostně, když se mi podaří roztrhnout pupeční šňůru a někam vyrazíme s láskou nebo s přáteli. Doma máme uklizeno večer, když si v klidu sedáme na gauč.
S bordelem už se nestresuju, stačí, že mě stresuje x jiných věcí, které bych dřív ani nevymyslela.
Občas vyrazíme ven s přilepenou křupkou na kalhotách nebo poblitou mikinou, ale to nevadí, ani to hovno, co jsem měla na rukávu na posledním rande. 😀 To je prostě realita. Život mění a my se měníme s ním. I když se nám to někdy úplně nelíbí, nakonec pochopíme, že tak to má prostě být, že tak to chodí.
No a po tomto filozofickém okénku bych ráda ještě řekla pár věcí, které mě baví a které mě štvou. Jako takovou osobní terapii sdílením. Dejme si takových top 5 pro a proti. Najdete se?
Co mě na mateřství nejvíc štve
- Jak málo času mám na svého budoucího manžela a ještě méně na sebe
- Často nevím, co se malému děje a ještě mi to nepoví
- Neustále zapomínám, co jsem chtěla udělat nebo říct, protože 99 % mýho mozku sleduje Tobyho
- Vypravit se kamkoliv trvá věky a neseš s sebou málem plnou krosnu
- Neustálý strach, že se malému cokoliv stane
Jo a ježiš marja, chodníky, musim sem připsat chodníky. Dokud nemáte kočárek, nevíte, o čem mluvim, ale všude jsou strašný chodníky! 😀
Co na mateřství miluju
- Já vím, klišé, ale… Tu neuvěřitelnou lásku
- Každý jeho úsměv, objetí, pusinka ti dobije baterky a vyžehlí všechno
- Sledovat ty pokroky, který jsou v prvním roce opravdu každý den
- Když ke mně natahuje ručičky a pak se na mě naplácne jako by mě týden neviděl
- Jak chce všechno dělat se mnou ( i když to by někdy mohlo být i o odstavec výš 😀 )
A když jsem připsala nahoru chodníky, musim i něco sem. Miluju sledovat ho, jak spí. Protože vaše dítě je vždycky to nejkrásnější. Potvrdí 9 z 10 matek.
Soužití s novým členem rodiny není ani snadný, ani předvídatelný. Nikdo vám dopředu neřekne, jak bude vaše miminko spát, jíst, jestli bude trpět na koliky, jak moc bude prožívat růst zoubků. Nikdo vás nepřipraví na to, jak intenzivní je to zážitek. Nedávno jsme se shodly s kamarádkou, že to je zkrátka nepřenosné a nelze po nikom, kdo to nezažil chtít, aby to pochopil. 😀 Zároveň nejde vysvětlit, jak je to nádherný. Jaký pocit to je, držet svoje dítě v náručí nebo vidět člověka kterého milujete, jak to stvořeníčko zbožňuje stejně jako vy.
Každý jsme jiný, děti taky
Stejně jako nemůžeme srovnávat kolegu z IT oddělení s kolegyní z personálního, je naprosto nemožné srovnávat dvě miminka. Proto ode mě nikdy neuslyšíte, jak by se co dělat mělo a co je zaručené. Poskytnu vám ale tipy, co pomohlo mě nebo okolí. U dětí je to často bohužel pokus omyl. A to samé platí i o rodičích, jejich výchově, jejich ideách o vhodné stravě, kosmetice nebo výbavičce. Ať si to každý dělá, jak uzná za vhodné, on je konec konců tím, kdo je zodpovědný za zdraví a bezpečí svého dítěte.
No a tím bych to dnes ukončila, protože nás snad čeká více článků do nové rubriky, která prostě musela vzniknout. Tenhle blog vždycky odrážel to, co se mi zrovna děje a v tomhle období je nejspíš jasné, o čem budu nejvíc psát. Napište mi, co byste si rádi přečetli vy.